Ostuda národa aneb jak si vážíme svých hrdinů

Jedním ze způsobů jak může národ ocenit své hrdiny je, že po nich pojmenuje ulice svých měst. Článek jsem napsal už před několika lety, ale myslím, že dnes je aktuálnější než tehdy.

"Jste ostuda národa," hřímal na mne profesor Taur, když jsem nedokázal odpovědět na otázku, kdo je posledním nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Psal se rok 1984 a kdybych byl minulou hodinu literatury nestrávil hraním piškvorek se spolužákem Trnkou, asi bych věděl, že tím čerstvě oceněným literátem byl Jaroslav Seifert.
Bylo mi čtrnáct a ostudou národa jsem se být necítil. Ještě jsem nedokázal dost dobře rozlišit rozdíl mezi Jaroslavem Seifertem a Miroslavem Floriánem, oba byli otrapové z učebnice češtiny. Nedokázal jsem ani ocenit jistou odvahu, kterou učitel prokázal, když nás upozornil na zájem, který ve světe sklidil autor pohybující se střídavě na hraně a za hranou tolerance vládnoucí strany. A naposledy jsem ani necítil potřebu být hrdý na národ porobený komunisty. Od té doby naštěstí došlo k mnoha událostem, které mi dovolují být na svůj národ a jeho osobnosti hrdý. Už bych jeho ostudou být asi nechtěl.

V minulých týdnech se v souvislosti se smrtí Milana Paumera rozhořelo v našich médií a na politické scéně další kolo nekonečných debat ohledně úlohy bratří Mašínů v našich dějinách. Zarputilost, s jakou se mnozí stavějí k této otázce, je až dojemná, ale nebojte se, nehodlám mlátit stokrát vyprášenou slámu, jen jsem byl postrčen k provedení velmi jednoduchého, ale nadmíru zajímavého průzkumu. Ač sám mám ve věci celkem jasno, chápu, že pohled na bratry Mašíny může být vnímán do značné míry kontroverzně. Proto jsem se rozhodl posunout se o generaci zpět a podívat se, jak si náš národ váží otce obou bratrů, generála Josefa Mašína.
Mám za to, že osobnost generála Mašína nemůže být v našich dějinách vnímána jinak než kladně. Tento hrdina první světové války, oddaný voják meziválečných let a jeden z čelních představitelů protifašistického odboje, vykonal pro blaho tohoto národa jako málokdo jiný. 
Jedním ze způsobů, jak může národ ocenit své i světové významné osobnosti, je, že po nich pojmenuje ulice svých měst. Ne náhodou nese jedno z nejvýznamnějších pražských náměstí jméno patrona této země, ne náhodou jsou v každém větším městě ulice nesoucí jméno T. G. Masaryka, Milady Horákové, bratří Čapků a dalších. Proto jsem otevřel jeden nejmenovaný mapový server a zadal do něj jméno generála Mašína ...

Začal jsem heslem "Mašína". Objevil jsem tak na Zbraslavi ulici Jiřího Mašína (s generálem a jeho rodinou předpokládám nemá nic společného) a jinak ticho po pěšině. Ulici nesoucí jméno generála Mašína, generála Josefa Mašína, Josefa Mašína a pod. tedy u nás nenajdeme. Zkusil jsem proto heslo "Mašínova". To už jsem byl úspěšnější. Mašínovy ulice jsou v Česku dvě, jedna v pražských Kobylisích, druhá v Jeseníku. Není samozřejmě jisté, že tyto ulice nesou jméno právě generála Mašína (toto příjmení není v Čechách nijak vzácné), minimálně v prvním případě je to však velmi pravděpodobné, neboť ulice leží nedaleko kobyliské střelnice, kde byl generál Mašín 30. června 1942 popraven. V okolí se také nachází ulice Balabánova, pravděpodobně pojmenovaná po dalším ze Tří králů. Jak je to s ulicí v Jeseníku, si odhadnout netroufám, ale pro ty, kdo by čekali nějakou hlavní třídu, bych snad jen chtěl doplnit, že se jedná o uličku tak malou a bezvýznamnou, že ani při největším přiblížení není na mapě vypsáno její jméno a odkazuje se na ni pouze z legendy. Tím jsme s ulicemi, které by mohly mít s generálem Mašínem cokoli společného, definitivně skončili.

Jelikož samozřejmě neexistuje žádná norma, kolik ulic má být po tom kterém hrdinovi pojmenováno, udělal jsem si srovnání s dalšími osobnostmi naší historie. Jako první se nabízejí Mašínovi nejbližší kolegové z odboje št. kpt. (in memoriam brig. gen.) Václav Morávek a pplk. (in memoriam generálmajor) Josef Balabán. Ulice nesoucí celé jméno Václava Morávka či Josefa Balabána,, neexistují. Balabánova je jen výše zmíněná v Kobylisích, Morávkových je hned pět, z nichž nejméně ta v Kolíně nese s velkou pravděpodobností jméno místního rodáka. V případě ostatních to jisté není, neboť jen Wikipedie registruje 12 významných osobností s tímto příjmením.
Dále jsem se zaměřil na hrdinu protifašistického odboje Vladimíra Krajinu. Ulice Vladimíra Krajiny je v Turnově, ulice Krajinova je v Třebíči. I tuto ulici lze pravděpodobně spojovat s osobností Vladimíra Krajiny, neboť se narodil v nedalekých Slavicích. 
Další význanou osobností srovnatelnou svým osudem a významem s Josefem Mašínem se mi jeví gen. Heliodor Píka. Tomuto vlastenci a odbojáři se ohledně ulic dostalo od Čechů přízně nevídané, neboť ulic gen. Píky je hned osm (z toho v Brně jedna třída a v Plzni, kde byl v roce 1949 popraven, náměstí). Ulici Píkovu najdeme v Rokycanech.
Také úspěšní atentátníci na Heydricha Jozef Gabčík s Janem Kubišem mají u nás své ulice. Ulice Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše jsou shodně po dvou, vždy v Táboře a Pardubicích. Jediná ulice Gabčíkova je v Praze. Kubišovy jsou dvě v Praze a Třebíči a nejméně třebíčská připomíná s velkou pravděpodobností právě rodáka z nedalekých Dolních Vilémovic. 
Zajímavý je i pohled na ulice věnované nejúspěšnějším českým letcům v bitvě o Anglii. Podíval jsem se na čtyři nejúspěšnější podle počtu sestřelů (v pořadí). Kuttelwascherova ulice je v Čechách jedna - v Praze. S Josefem Františkem je to složité, neboť ulice nesoucí celé jeho jméno neexistuje a ulice jménem Františkova jsou čtyři avšak žádná ve zjevné souvislosti s tímto letcem. Aloise Vašátka může připomínat jedna ze čtyř ulic nesoucích jméno Vašátkova, nejméně ta v jeho rodných Čelákovicích bude určitě připomínat právě tohoto pilota. Gen. Františka Peřinu připomínají dvě ulice gen. Peřiny a jedna ulice Peřinova (nenašel jsem jeho pojítko s Olomoucí, a tak se může jednat jen o shodu jmen). V Hradci Králové pak máme ulici U Peřinova pomníku.

Nyní nahlédněme, abych tak řekl, na druhou stranu barikády. Jako prvního jsem si zvolil gen. Ludvíka Svobodu. Ulic nesoucích jednoznačně jeho jméno (gen. Svobody, Ludvíka Svobody, L. Svobody) je dvacet tři. Rekordmanem je alespoň pro mě překvapivě další československý voják z východní fronty kpt. Ján Nálepka, jehož jméno nese hned 34 českých a moravských ulic. Jako poslední jsem si nechal asi nejkontroverznější osobnost z levé části protifašistického odboje, komunistického novináře Julia Fučíka. Jeho jméno nese 22 ulic.

Myslím, že výše uvedená čísla není třeba komentovat. Sečteme-li ulice věnované památce západního a prozápadního odboje, výsledné číslo nepředčí ani kpt. Nálepku. Nebudu zastírat, že jsem čekal malý odraz hrdinství gen. Mašína v názvech našich ulic, ale nepoměr mezi úctou prokázanou Juliu Fučíkovi či gen. Svobodovi a českým letcům, Gabčíkovi s Kubišem či prozápadním odbojářům je až zarážející. Ačkoli se mi ve světle těchto čísel může zdát pozornost věnovaná kpt. Nálepkovi nadměrná, lze alespoň pochopit, že sám Ján Nálepka nemohl za to, že byl zvolen ikonou komunistické propagace a svými činy nijak nezavdal důvod k polistopadovému vymazávání svého jména, ale v případě Svobody či Fučíka? Proto jsem přesvědčen, že právě postoj k vlastní historii a jejím osobnostem je skutečnou ostudou tohoto národa. Jak se zdá, i bez ohledu na názor na rodinu Mašínů.

Článek vyšel 11. 9. 2010 na serveru Neviditelný pes