Demokracie na cestě do roku 1984

Trochu se za to stydím, ale zásadní Orwellovo dílo 1984 jsem přečetl až dnes. Za totáče jsem se k němu nedostal a pak jsem se k tomu taky nějak nedostal...

Nebojte, nebudu vás na tomto místě zdržovat rozborem stokrát rozebraného a spokojímse jen s kostatováním, že kdo chce zvědět o předlistopadovém režimu více, než z "Vyprávěj", měl by si tuto knihu přečíst. A kdo ji nezná a chce rychle zjistit vo co go, nechť koukne sem.

Asi netřeba zakrývat, jak mne tato poměrně stručná novela zasáhla. Orwellovy vize napsané těsně po druhé světové válce, tedy v době, kdy se to vše teprve začalo dávat do pohybu, jsou tak živé a přesné, že až člověka mrazí. Co mne ale překvapilo nejvíce, je, že i bez nějak významné nadsázky lze mnohé aspekty, kterými Orwell chrakterizuje totalitní stát, aplikovat na dnešní demokratickou společnost. Minimálně pak na tu naši. Jinými slovy, k určité míře totality lze dle všeho dospět i jinak než násilným převratem. A sice postupnou a nenápadnou degenerací demokracie.

1) Absence dějin - jedním z hlavních nástrojů moci je v knize ovládání dějin. Skutečné dějiny neexistují, historie je neustále upravována a přepisována tak, aby legitimizovala současnost.

Nebudu zde tvrdit, že v naší společnosti dějiny neexistují a nebo že jsou manipulovány. Většina potřebných informací je volně dostupná a díky digitalizaci se i časy k jejich nalezení neustále zkracují. Snad právě proto většina populace po pravdě nepátrá a předkládané skutečnosti nijak neověřuje. A tak je možné, že mnozí veřejní činitelé otevřeně lžou a upravují své postoje dle aktuálního vývoje situace, ačkoli není složité vyhledat příslušný projev či rozhovor a nastavit tak lhářovi zrcadlo. Absolutní většina z posluchačů (a novináře bohužel často nevyjímaje) však nic podobného neudělá. Někteří jsou dokonce ochotni upravenou pravdu fanaticky obhajovat, zcela bez ohledu na věcně podloženou argumentaci oponenta. Skutečným mistrem v tomto oboru je prezident Zeman a jeho stoupenci.

Dalším atributem tohoto světa je přesycení informacemi. Díky jejich téměř bleskovému šíření máme aktuální zprávy z celého světa. Tím samozřejmě roste počet událostí, o kterých se dozvídáme, a my, zavaleni, pak ztrácíme schopnost skutečně vnímat. Důsledky to má tři: a) jen málokdo informace ověřuje z jiných zdrojů, b) běžné zpravodajství se vulgarizuje (mezi masakry a katastrofami nezbývá místo na další informace) a hlavně bulvarizuje (informace musí především zaujmout a až v druhém plánu přinést také nějaký obsah) c) každé téma, jakkoli důležité, bývá velmi rychle potlačeno tématy jinými, aktuálními. Typickým příkladem jsou události na Ukrajině. Na počátku, kdy probíhala v podstatě nekrvavá anexe Krymu, byly Ukrajiny plné zprávy, vysílala se aktuální zpravodajství v rozhlasu i televizi, diskutovalo se na internetu i v hospodách. A dnes, po třech měsících, když začala opravdová válka se vší tou hrůzou akrví, už je Ukrajina téma okoukané, neaktuální, pro mnohé pohřbené v běhu dějin. Často mám pocit, že tohoto fenoménu bývá záměrně využíváno, kdy se na počátku uměle vyvolá "bouře ve sklenici vody" a až když zájem veřejnosti o dané téma opadne, jde se teprve pořádně na věc.

Dějiny tedy v našem světě běží, ale z výše zmíněných důvodů jejich skutečná podobatéměř nikoho nezajímá.

2) Newspeak - záměrným pokřivením ztrácí jazyk svůj obsah a schopnost popisovat skutečnost. Věci nepopsané, protože nepopsatelné, tak přestávají být nebezpečím pro stát a jeho mocné.

Orwellův newspeak je krátký a úderný, redukovaný až na kost. Náš současný newspeak je naopak opisný. Ve snaze o politickou korektnost obíhají autoři textů některé "nekorektní" výrazy takovým obloukem, až se původní výraz zcela vytratí a s ním i skutečný obsah. Deprivací "nekorektních" výrazů a akceptací snahy o "korektnost" se užití tzv. nekorektních výrazů stává stigmatem a tyto pak zvolna mizí i v řeči obecné. Některé sociopatologické fenomény, jako například rasismus vůči bílým, kriminalita cikánů a imigrantů a podobně, jsou v "korektní" řeči nevyjádřitelné a v oficiálním světě tak přestávají de facto existovat.

Opět je otázkou, zda jde o vývoj spontánní. V každém případě je vědomě či nevědomě využíván establishmentem. Pokud je některá otázka obtížně řešitelná, bude pomocí newspeaku vymazána.

3) Ideopolicie - kontrolou myšlení k ovládnutí společnosti.

Ideopolicie v našem světě není oficiální institucí. Zatím. Jde o hnutí hujerů korektnosti, kteří nejen vytvářejí a používají newspeak, ale dohlížejí i na jeho užívání a patřičně ostrakizují všechny, kteří se mu nehodlají podvolit. Přednedávnem jsem si s potěšením opět přečetl humoristickou knihu Patricka Ryana "Jak jsem vyhrál válku". Když jsem se dočetl až k alžíské pasáži, zjistil jsem s hrůzou, že v současné době by už kniha v této podobě asi nevyšla. Přitom když jsem ji v roce 1990 četl poprvé, nic nekorektního jsem na ní neshledal.

4) Velký bratr se dívá - nezapomeňte, vždy a všude jste pod kontrolou

Většina z nás má zatím pocit svobody. Nemyslím, že jsem paranoidní, pokud si troufnu tvrdit, že je tento pocit zcela neopodstatněný. Prakticky kdykoli mohu být lokalizován pomocí mobilního telefonu, díky platební kartě je snadné zjistit kde, kdy a za co utrácím. Velmi snadno může být monitorována velká část mé komunikace se světem - telefon a email. Moje tvář se objevuje na desítkách kamer z obchodů a na ulicích. Jelikož většinu informací čerpám z internetu, je velmi snadné zjistit, jaké mám názory, o co se zajímám, odkud jsem vyšel a kam směřuji. Většina výše zmíněných informací je navíc archivována.

K těmto připomínkám slýchám vždy stejnou námitku: Pokud nic špatného nedělám, nemám se čeho bát. Je to ale pravda? Jen do doby, než se toho všeho rozhodne někdo zneužít. Záměrům Velkého bratra, ať už budou jakékoli, mohu být potřebný a "získat" nebo zničit někoho, jehož život mám jak na talíři, je určitě snazší.

5) Doublethink - dvojí myšlení není rozpolcením mysli, ale schopností občana akceptovat i zjevné nelogičnosti, i když kdesi v duchu, dobře potlačené, dřímá vědomí skutečné pravdy. Orwell toto mistrně dokumentuje tvrzením, že 2 a 2 je 5, které hlavní hrdina v závěru knihy ochotně přijímá.

Doublethink je jen završením všeho předchozího. Ve světě plastických dějin, vynucené korektnosti a všudypřítomného špiclování propadají mnozí z nás neustálé sebekontrole, přizpůsobování se a přetvářce. Anonymně (lépe by bylo napsat "anonymně", protože jak známo ... Velký bratr se dívá!) jsme ochotni vyplivnout i tu nejhorší špínu, ale navenek hrajeme komedii nevyčnívajících občanů plujících s proudem. A odtud je už k 2 + 2 = 5 jen krůček.

***
Nemyslím si, že žijeme v nesvobodném světě a už vůbec ne ve světě srovnatelném s orvellovskou vizí, a nemyslím si ani, že je kvůli výše zmíněnému třeba nějak hřmotně troubit na poplach, ale myslím, že je na čase se nad tím alespoň zamyslet. Než se najde někdo, kdo nebude váhat těchto slabin využít.

Publikováno 13. 6. 2014 na serveru Neviditelný pes