O umění nudit se

Sedmdesátá léta, svět mého mládí, byla nudná ... tedy tehdy jsem to ještě nevěděl, ale dnes jsem si tím jist. Televize znala jen dva programy, monoskop, přestávky a pořady dynamické jako přímý přenos z poslanecké sněmovny. Nemaje smartphon nemohl jsem cestou do školy, na fotbalový trénink nebo při čekání na kamarády na hřišti ani telefonovat, ani vyřizovat emaily, chatovat na Facebooku nebo hrát Worldcraft. Prostě jsem se nudil. Jen tak jsem seděl a civěl do prázdna.

Dnes už se naštěstí nudit nemusím. Monoskopy zmizely, a tak když nemohu spát, podívám se v klidu na poslední zápas Ligy mistrů (kdyby zrovna nešel na čtyřce, pustím si stream z jejich webu), v autobusu zkontroluji poštu, něco i rovnou vyřídím, zatelefonuji manželce, proklepnu děti a když to mám, rychle projedu zpravodajské servery. V nejhorším si pustím kousek toho filmu, co mi doporučil kolega. Worldcraft nehraju, chatuju málo.

Předpokládám, že většina z vás nepřehlédla sarkasmus předchozích řádků a očekává, že začnu lkát nad tempem našeho přetechnizovaného světa. Ale ne, nebojte, já se pěkně obloukem vrátím k té své nudě. Nedávno, když jsem se trochu nudil, jsem se nad tím zamyslel a zjistil, že nuda je ve skutečnosti velmi užitečná věc. Když se nudím, dělám věci, které bych jinak nedělal. Protože mě už šťourání klacíkem do ucpaného kanálu nebaví tak jako před třiceti lety, většinou přemýšlím o blbostech. Tak jsem třeba vymyslel dva algoritmy pro výpočet pí s přesností na pět, respektive osm desetinných čísel. Ptáte se, k čemu je to dobré? K ničemu, ale donutil jsem svůj mozek zabývat se něčím, co normálně nedělá. Zopakoval jsem si goniometrii, matematiku, logiku a prostě jsem si jen udělal radost. Když se nudím, občas otevřu věci, které už jsem vyřešil v pracovní době. Tehdy jsem byl v obvyklém časovém presu, nyní mám času spoustu. A najdenou se objeví úhly pohledu, které mne předtím ani nenapadly, a s nimi i nová řešení, na která bych jinak nepřišel.

Nuda ale začíná být nedostatkovým zbožím. A to já jsem na tom ještě dobře, já jsem se v mládí nudit naučil, ale moje děti, když se náhodou tři minuty nic neděje, hlasitě protestují, že se nudí. Ale ne že by si hledaly zábavu. Chtějí ji ode mě. Nejlépe elektronickou. Ty menší. Junior žádnou nudu nezná, protože stabilně telefonuje, chatuje a hraje na tabletu - to vše najednou. (Dřív než se na mě vrhnete, chtěl bych vás, trochu mimo hlavní linii, upozornit, že si také umíme zahrát hru, jít na výlet, kopat si s míčem na zahradě. Mluvím o chvílích, kdy holt někdo musí poskládat prádlo, uvařit večeři nebo zaplatit pojistku na barák.) Ale teď zase pěkně k nudě. Naše civilizace stojí na vylepšeních. Sekyra byla lepší než kámen, ruchadlo lepší než rádlo a pistole lepší než luk. A já věřím, že většina z těchto inovací nevznikla cíleně na zakázku, ale jaksi jako vedlejší produkt, když se autor nudil. Bratranci Veverkové nerokovali o pluhu, když s tím nešikovným rádlem potřebovali za den zrýt půl hektaru pole, ale spíš v zimě, za dlouhých nocí.

Pokud tedy z našeho života mizí nuda, musí se nutně redukovat i počet neotřelých nápadů, inovací. A třeba tak nevědomky zatloukáme další hřebíček do rakve naší civilizace.

Článek vyšel 9. 5. 2013 na serveru Neviditelný pes