Proč si myslím, že je EU mrtvým projektem

Odpověď na tuto otázku je v podstatě jednoduchá. Protože existuje jen velmi, velmi malé množství Evropanů.

Optám se vás v úvodu na několik otázek: Kdo je nejvyšším představitelem EU a jak se jeho úřad jmenuje? Kolik má EU “ministrů”, jak se jejich úřad ve skutečnosti jmenuje a zkuste vyjmenovat alespoň jednoho kromě Věry Jourové. Kolik členů má evropský parlament a kdo je jeho předsedou? Kolik poslanců má v EP Česká republika, dokážete jich alespoň pět vyjmenovat?

Pokud jste na tom jako já, nebudete na většinu otázek schopni odpovědět a zapřete i svého nejvyššího šéfa Donalda Tuska. A teď si ve všech předchozích otázkách nahraďte zkratu EU zkratkou ČR a odpovězte znovu. Lepší co?

Přestože v USA také existují členské státy se svébytnou samosprávou, zákony a představiteli, jsem si jist, že většina Američanů zná svého presidenta i kdybyste je probudili ve dvě hodiny ráno. Vy ho konec konců znáte také.

Kdyby někdo nedej Bože přišel s myšlenkou, že by na fotbalovém mistrovství světa mohlo startovat i mužstvo EU, většina států by do něj nominovala až hráče, kteří by se nevešli do národního mužstva. Zato by se rozhořely mohutné spory o to jaké mají mít jednotlivé členské země v mužstvu zastoupení, kdo ho má trénovat a jak se to zaplatí. A pokud by už výsledky tohoto mužstva někoho náhodou zajímaly, vyvolávaly by všeobecné veselí spíše jeho prohry než výhry. Úplně stejně se pak chováme ke své evropské politické reprezentaci plné nepohodlných hráčů a trafikantů. To je i odpověď na výsledky ankety z úvodu článku.

Zůstanu-li ještě u fotbalu, je příznačné, že USA má jednotné národní mužstvo, zatím co za jeden z pilířů EU, Velkou Británii, hrají mužstva hned čtyři. Je až takovým překvapením, že se tam konají rozdělovací referenda, když nedokáží společně ani kopnout do míče?

Zcela upřímně řečeno si nemyslím že bych se cítil evropanem více než jakýkoli Moldavan, Albánec či Švýcar. Důvody proč jsem rád, že jsme členy EU, jsou u mě, a dle bleskového průzkumu i u lidí okolo mě, čistě ekonomické. Pokud to vy máte jinak, pak gratuluji. Je-li ale pohled velké části občanů EU čistě ekonomický, pak jsme měli zůstat u Evropského hospodářského společenství a nedávat celé věci politický rozměr.

Když se před mnoha a mnoha lety rozhodla část členských států USA jít vlastní cestou, byla z toho krvavá občanská válka. Jejích důvodů bylo jistě mnoho, ale jedním z hlavních byla snaha o zachování integrity státu. Byli byste ochotni jít bránit celistvost EU, pokud by se z ní rozhodlo odejít Polsko, Rumunsko nebo dokonce Německo či Velká Británie? Že vám taková představa připadá absurdní?

V posledních dnech je často diskutována otázka solidarity členů eurozóny (a nakonec i všech členů EU) s krachujícím Řeckem. Jak se k tomu staví většina Čechů a náš ministr financí asi víte. Řecko je prostě jen cizí stát kdesi na Balkáně. Jejich problémy jsou jejich a ať si je laskavě vyřeší sami. Těžko říci, kde je pravda. Řekové přeci také necítili žádnou sounáležitost s těmi, které okrádali vylhanými ekonomickými výsledky. Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu. (Kdy jsem to naposledy slyšel?) A rodina, to je Řecko, ne němečtí či francouzští věřitelé nebo dokonce Slováci, Slovinci a další držitelé Eura.

Pokud se EU chce prezentovat jako svébytný státní celek, který má své hranice, hlavní město (respektive města, ale to nechme raději být), vládu, parlament, vlajku, hymnu … jak to, že nemá vlastní armádu? (Jen pro pořádek NATO není armáda EU, je to jen (planá?) evropská naděje, že ji Američané, až to bude potřeba, ochrání.) O financích proboha nemluvme. Pokud

jsou peníze na dotační uplácení podnikatelů, zemědělců a dělníků, na různé pseudoekologické  experimenty zlobované rozličnými zájmovými skupinami a další a další, pak by se asi dalo vyškrábnout i pár desítek miliard Euro na vlastní obranu. Tak kde je zakopán pes? Ona totiž národní armáda je národní armáda. Až to bouchne, zbude nám alespoň něco. A krom toho přeci  není nikdo zvědavý, aby se nám po republice toulaly grupy ozbrojených Němců, Italů či Španělů. Nebo ne?

Evropa je prostor jehož současná podoba se vytvářela tisíce let. Prostor tvořený státy obývanými společenstvími většinou se společným jazykem a národní, kulturní a náboženskou tradicí. Prostor vyplněný mnoha letitými spory, válkami a křivdami. Jak “pevné” může být násilné spojení těchto celků, byť může být i dočasně výhodné, a kam to může vést, jsme viděli na příkladu bývalé Jugoslávie. Spojené státy americké mají oproti tomu historii dlouhou jen sotva 250 let a jejich obyvatelstvem je různorodá směsice přistěhovalců, bývalých otroků a zbytků původního obyvatelstva.

Stejně jako nemůže být hotel bez hostů, podnik bez zaměstnanců, škola bez studentů, nemůže být ani stát bez občanů. Bez skutečných občanů ochotných, když na to přijde, položit za svoji vlast život. A takové občany Evropská unie prostě nemá.

Myšlenka “Spojených států evropských” je určitě krásná a namnoze i logická. Jen silná nadnárodní Evropa může být dostatečně významným hráčem v boji s Čínou, Indií, Ruskem, USA a dalšími zeměmi. Je ale otázkou, zda není vhodné si přiznat, že tudy cesta nevede, opustit myšlenku politické integrace a soustředit se opět na fungující hospodářskou spolupráci suverénních států.