Uprchlíci, zase trochu jinak

Tento příspěvek mne stál dva dni psaní, mazání a přepisování a mé úvahy, jak se postupně rozvíjely, zcela zásadně změnily můj pohled na celou otázku běženců a možnosti jejího řešení.

Otázka běženců je v posledních dnech jednoznačně nejdiskutovanějším tématem v médiích všeho druhu. Přesto mám pocit,  že je tato diskuse často zplostěna na černobílý souboj xenofobie a tolerance, ze kterého nám v přestřelkách obou znepřátelených skupin jaksi vypadla podstata problému a sice uprchlíci jako lidé z masa a kostí. Stejně se vytrácí i snaha o nalezení nějakého konstruktivního řešení.

Představme si Evropu jako statek, jehož úspěšný a bohatý majitel si zvykl,  že není potřeba se chránit.  Sad je plný ovoce, na záhonech zraje zelenina,  stáje jsou plné vypasených vepřů a krav s nalitými vemeny. V garáži auta s klíčky v zapalování, v domě pečeně na stole a rozestlaná postel. Na statku je takový blahobyt, že hospodáři nevadí,  když si někdo vydloubne mrkev, nadojí mléko nebo si zakrojí chleba a špek ve spíži. Dokonce má pocit,  že je jeho povinnost se o část úrody podělit a tak ještě vždycky v neděli postává před domem a zve kolemjdoucí na hostinu. Jednoho dne si ale všimne, že někdo zapomněl vrátit do garáže jeho Bentley, mrkve zmizelo tolik, že nebude na zimu pro koně, všechny postele v domě jsou obsazené a před domem stojí řada lidí, čekajících na další jídlo a další postele, a ta je navíc s každým dnem delší a delší.

Hospodář může okovat vrata, navýšit ploty a sobě a svým čeledínům obstarat zbraně. Jenomže žádný plot není nepřekonatelný, spousty návštěvníků už jsou na statku a mnozí, kdysi návštěvníci, už přerostli v čeledíny. Kromě statku bude těžké zároveň hájit i okolní polnosti a ani nemluvím o tom, že statkář mnoho let vykládal svým čeledínům, že návštěvníci jsou dobří a je i dobré se o ně postarat, takže ne všichni z nich budou ochotni po nich střílet. Naopak lze předpokládat, že někteří z nich budou návštěvníkům otevírat vrata, dávat jídlo a možná i zbraně. Je také jisté, že s bojem klesne blahobyt a zvýší se množství nespokojených čeledínů a návštěvníků. Stejně tak je možné, že některý s okolních sedláků návštěvníky v boji s hospodářem podpoří a až bude po boji, mnohé z hospodářových lánů už budou mít jiného vlastníka.

Další možností je tvářit se, že se nic neděje. Jídla ještě dost pro všechny, koně dostanou seno, na půdě tak zbude více místa, takže je možné některé místnosti zadaptovat na nové ložnice, vývařovny, jídelny, ošetřovny. Také v tomto případě se asi neobejdeme bez obtíží, statek přeci jen není nafukovací a prostor jednou dojde, dojde i jídlo. Ne všichni návštěvníci se dokáží zapojit do chodu hospodářství a ne pro všechny bude práce. Mnozí z původních čeledínů budou nespokojení se snížením životní úrovně a půjdou si hledat práci na jiný statek. Návštěvníci, kteří nebudou chtít nebo moci se zapojit do chodu hospodářství, a budou tak závislí na ostatních, si brzy všimnou, že žijí v horších pokojích než ostatní a také dostávají horší jídlo a začnou se bouřit.

Myslím, že i přes určitou míru nadhledu je evidentní, že ani jedna z cest, které se jsou nám běžně předkládány, nevede k cíli. Je nesmyslné a špatné se hystericky bránit přílivu uprchlíků, když už jednou existuje. Svět je v pohybu, miliony lidí jsou na cestě, nebo se na ni chystají a další desítky milionů se na ni mohou vydat. Vesměs se jedná o lidi s naivní představou krajiny, kde pečení holubi létají do huby, ale tuto představu nelze jen tak zapudit, vymazat z hlav zoufalců vyhnaných ze svých domovů. Nedokážu a nechci si představit rozsah masakru, který bychom museli udělat, abychom na vzdálenost mnoha tisíc kilometrů odradili lidi, kterým jde o život každý den, kteří žijí v hmotné nouzi a kteří jsou ochotni podobně jako zástupy zlatokopů na Klondiku riskovat pro svůj sen z barevných katalogů západních firem zcela bez váhání i život. Ano máte pravdu, mnozí z těchto běženců jsou jen ekonomičtí uprchlíci, ale změní to jejich odhodlání? Toto kritérium je jen naše evropské, které nám možná dává legitimitu mnohé z nich vrátit odkud přišli, ale které nemůže zastavit proud dalších a dalších a dalších. Vzpomeňte si kolik dokázali riskovat emigranti z východní Evropy jen pro vizi svobodného života v lepších podmínkách než poskytovala komunistická domovina. Riskovali zavalení v tunelech, utopení v močálech, kulku ze samopalu pohraniční stráže, elektrické ploty, nebo “jen” léta věznění a ponížení. A přesto šli. A to si troufnu říci, že propast mezi životem ve východní a západní Evropě padesátých až osmdesátých let nebyla ani zdaleka tak obrovská jako je mezi životem v Africe či na Blízkém východě a současnou Evropou.

Nezastavitelný nápor uprchlíků navíc obnažil některé neuralgické body současné Evropy, ať už v Unii nebo mimo ni. Někdy až cynické chování tranzitních zemí jako Řecko, Makedonie, Srbsko, které jen pomáhají směřovat lidský tok mimo své hranice, vědomi si, že nejsou cílovou zemí. Směšná prohlášení představitelů zemí jako Slovensko, Slovinsko nebo i naše vlast, které i ve chvíli, kdy se sem za jediný měsíc nahrne přes sto tisíc běženců, tvrdí že jsou schopni jich přijmout řádově stovky za rok. Populistické kroky německých politiků snažících se před svými voliči na oko rozprostřít tlak uprchlíků rovnoměrně po Unii, přestože dobře vědí, že cíl jejich putování nejsou schopni minimálně v rámci Schengenského prostoru stejně nijak ovlivnit. Bezbřehá a ubohá neschopnost Bruselu jakékoli akce.

Přesto nesdílím obavy, některých lidí, že je tento problém neřešitelný. Jen považuji za nezbytné začít se k němu stavět konstruktivně a racionálně. Bez ohledu na vlastní pohodlí, prebendy, politické preference. Jedná se totiž o problém velmi vážný, který, pokud nezačneme včas reagovat, může skončit i katastrofou.

Euro-americká civilizace s její křesťansko-židovskou kulturou je to nejlepší co bylo na naší planetě vytvořeno. Našim předkům se podařilo ji rozšířit prakticky do celého světa a my máme odpovědnost ji zachovat, chránit a dodržovat její morální standardy. S tím je však spojena nezbytně i ochota přinášet oběti, materiální i lidské. A platí to napříč Evropou lhostejno zda jste Litevec, Čech, Němec nebo Brit. Tvrzení zaznívající z úst slovenských politiků, že události na blízkém východě nebo během arabského jara proběhly, aniž bychom je my středoevropané mohly ovlivnit, a tak za jejich následky nemusíme nést odpovědnost, jsou jen populistická a krátkozraká. Když máme problém my, stojíme s otevřenou dlaní, když má problém někdo jiný, hledíme skromně jiným směrem. Nezapomínejme, že Evropská unie se bez nás asi obejde, ale my bez ní skončíme ve všeobjímající náruči Vladimíra Vladimíroviče.

Proud uprchlíků je nezbytné přijmout jako fakt. Statisíce lidí jsou v pohybu a miliony a miliony se do pohybu dát mohou. Z hlediska příčin se jedná se o velmi komplikovaný proces, následek mnoha vlivů, jež není záhodno interpretovat zkratkovitě a tendenčně. Tento děj nebude jednoduché změnit a bude to trvat velmi dlouho. Za tu dobu se do Evropy nahrnou miliony lidí o které se budeme muset postarat. Snaha tyto lidi urychleně odsunout nebo nechat napospas jejich osudu musí nevyhnutelně vést ke katastrofě. Přemění-li se sběrné tábory v chaotické statisícové slumy, stanou se velmi brzy semeništěm nepokojů, nemocí, kriminality a terorismu. Klíčovou otázkou není kolik teroristů je mezi přistěhovalci dnes, ale kolik z nich teroristy bude za půl roku. Mnohamilionová pátá kolona uvnitř unijních zemí není ničím na co by byla Evropa a její obyvatelé připraveni. Budeme pod obrovským tlakem krátkozrakých populistických řešení zneužívajících již rozpoutaných xenofobních nálad. Případný masakr takových rozměrů bude znamenat podobný morální rozklad jako první a druhá světová válka. A to může být skutečně konec. Tolerance xenofobie navíc může přerůst do nepředpokládaných rozměrů. Po Syřanech, Afgáncích a Erythrejcích mohou přijít na řadu Turci, Vietnamci, Romové, Židé, Slované.

Zástupy uprchlíků nepřijdou, ony už jsou tady. Jen včera jich překročilo maďarskou hranici přes dva tisíce. Proto je diskuse o přijetí dvanácti nebo i patnáctiset uprchlíků za dva roky naprosto směšná. Je nás deset miliononů, ani deset tisíc uprchlíků pro nás nemůže představovat neúnosnou zátěž, možná ani 100 tisíc, když na to přijde. Nejsem zastáncem přistěhovalectví a rád bych naši zem uchránil pro nás a své děti. Na to se ale v nejbližších měsících nikdo ptát nebude. Jistě že to pro nás bude finanční zátěž, jistě že to pro nás bude morální zkouška. To už tak v podobných situacích bývá a je jen na nás, abychom obstáli se ctí.

Jan Novák ve své knize “Zatím dobrý!” píše, že jsou vojáci do míru a vojáci do války, stejně tak jsou do míru a do války i politici. Člověk nemusí být moc zběhlý, aby si všiml, že ti naši do války  nejsou. Jak jinak by mohl například ministr Babiš veřejně prohlásit, že je potřeba uzavřít hranice schengenského prostoru. Zkusili už jste ucpat cedník holýma rukama? Jak jinak by mohla vláda dokola jednat z Bruselem o tom zda nám budou uprchlíci “přiděleni” nebo je jen “přijmeme”. Oni prostě přijdou! My a celá Evropa nutně a rychle potřebujeme politiky do války. Lidi jako byl Winston Churchill, kteří, řečeno současnou terminologií, mají koule. Jsou schopni rychle a razantně reagovat na neustále se měnící situaci, jsou ochotni nést za svá rozhodnutí odpovědnost a hlavně dokáží udělat rozhodnutí s negativním dopadem na miliony lidí a toto vědomí unést.

Většina článků, které jsem dosud četl, popisovala stav věcí, ale nenabízela žádná řešení. Necítím se sice kompetentní cokoli komukoli vnucovat, ale protože o věci přemýšlím, dovolím si předestřít několik bodů, které považuji za realizovatelné. Přestože se problém týká celé Evropy a potažmo i celého světa, zásadní kroky a návrhy vztahuji k nám a k naší zemi. Považuji to tak za přirozené.

Než začnu, dovolím si zopakovat dvě teze z tohoto článku, které považuji za klíčové. “Uprchlíci přijdou ať se nám to líbí nebo ne a jejich příliv nedokážeme po předem neznámý čas zastavit.” “Nedokážeme ovlivnit kolik z nich sem přijdou jako teroristé, ale můžeme svým přístupem změnit to, kolik z nich se v teroristy v budoucnu promění.”Za důležité kroky bych tedy považoval:

- co nejrychleji zahájit budování táborů pro utečence, táborů zajišťujících důstojné prostředí a péči. Vzhledem k vývoji bych kalkulovat s místem pro 30-50 tisíc běženců.

- co nejrychleji zahájit školení personálu, pracovních úřadů, cizinecké policie a pod.

- připravit a vyškolit lékaře, neboť s uprchlíky přijde i množství nemocí. Předem zjistit jakému spektru infekcí můžeme čelit a připravit preventivní opatření.

- co nejrychleji zahájit informační kampaň pro předcházení pravděpodobným excesům, kterým se, až to opravdu vypukne, asi nevyhneme

- příprava ozbrojených složek pro řešení výše zmíněných excesů, jejich postup vůči oběma stranám bude klíčový

- příprava systému registrace a identifikace uprchlíků, tak aby se z beztvaré masy těl hrnoucí se napříč kontinentem stali konkrétní lidé s konkrétními osudy. Přípravu a udělování průkazů srovnatelných s průkazy občanskými, snímání biometrických údajů jako otisky prstů, fotografie postavy, obličeje, případně odběr vzorků DNA.

- hledání konstruktivního využití pro takové množství nekvalifikované, ale levné pracovní síly

- úprava imigrační politiky, formy pobytů, občanství.

- vše předchozí vypracovat do reálného plánu, předložitelného vládě či parlamentu

V Evropě pak

- hledání skupin s podobnými názory v rámci visegrádu, Unie a celé Evropy, jejich integrace a společný postup v Bruselu s cílem:

     - zahájení masivní pomoci (ale skutečně pomoci ne plýtvání prostředky) v krizových místech

     - stabilizaci správy těchto míst i za cenu jejich dlouhodobého obsazení (zejména mám na mysli Sýrii, Libii, Irák)

     - zahájení kampaně o realitě vystěhovalectví do Evropy v krizových místech světa

     - změna imigrační a sociální politiky v Evropě obecně, ale zejména ve státech jejichž sociální systém je pro imigranty atraktivní

     - přesun maximálního množství táborů a administrativy mimo evropský kontinent

     -  spolupráce v integraci a využití uprchlíků v rámci celé Evropy

To celé s ohledem na zachování naší náboženské, sociální a morální tradice. Pokud vše zvládneme za cenu další morální devastace naší kultury, bude to ve skutečnosti prohra.

Úkol, který před námi leží, je velký a těžký. Pokud někdo z vás stejně jako já cítí potřebu se do jeho řešení zapojit, napište mi na [e-mail].